Porod je vždycky traumatizující zážitek, ať už přirozený či císařský řez. Já mám teď za sebou obě varianty bez komplikací a myslím, že se z toho potřebuju trochu vypsat 😀 A zároveň na to nechci nikdy zapomenout, protože je to důkaz toho, že jsem fakt silná holka 💪
…takže císař?
Někdy kolem 30. týdnu mi pan doktor během ultrazvuku sdělil, že je miminko hlavičkou nahoru, ale že má ještě spoustu času na to, aby se otočilo. Samozřejmě už jsem si hledala cviky a bylinky a homeopatika (posílám 😘 mamce), ale snažila jsem se zůstat v klidu do další prohlídky ve 34. týdnu – třeba se miminko opravdu samo otočí.
Neotočilo 😀 Tak jsem začala cvičit podle videa How to turn breech baby INSTANTLY. Je to dost brutální cvičení, kdy se má nastávající maminka nejdřív několik minut protahovat a následně trávit dlouhé minuty v polohách hlavou dolu. Hele, nic moc. Celé cvičení mi trvalo kolem 40 minut a cvičit jsem měla 3x denně. Takhle intenzivně se mělo cvičit během 36./37. týdne, já jsem byla ve 34., tak jsem cvičila jen jednou nebo dvakrát denně a v těch pozicích hlavou dolu jsem to moc nepřeháněla (místo 15-20 minut jsem to zvládla na 10 minut, ono je potřeba si na to trochu zvyknout 😀). Vkládala jsem ho toho dost svých nadějí – hned při třetím cvičení jsem cítila pohyb a přece! Miminko se pootočilo – původně mělo hlavičku v pravém podžebří, nově ji mělo v levém podžebří 😀
Na prohlídce ve 36. týdnu bylo miminko stále hlavičkou nahoru. Doktor už trochu zpozorněl a začal vyzvídat, kde budu rodit. V Podolí? Hm… Co měla tahle reakce znamenat, jsem se dozvěděla až od ségry. V Podolí nedělají přirozené porody koncem pánevním. V Podolí je to indikace k porodu císařským řezem. To v Motole konce pánevní dělají. Ale naprosto upřímně bych se fakt bála rodit přirozeně nohama napřed, takže je to stejně irelevantní 😀 Co mě ale dál zajímalo, byl zevní hmat, kterým se dá miminko otočit – dělá se v ambulanci a prý to nemá bolet. To jsem si ale na vlastní kůži vyzkoušet nemohla, protože bylo miminko v takové pozici, že to nemělo šanci na úspěch. Na velkém ultrazvuku zjistili, že mám dost málo plodové vody (takže asi není divu, že se miminko nemohlo otočit) a že miminko není nohama napřed, ale nohou napřed. Což by bylo asi i na Motol velký špatný. Tak jsme naplánovali císařský řez. Dostala jsem na výběr mezi pondělím a úterým. Tak jsem si řekla o pondělí, abych mohla jet domů o víkendu a ne až ve všední den (hahaha).
Paralelně u nás doma probíhala infekce dýchacích cest – Šíma dostal antibiotické kapky do ucha a já dostala antibiotika na zánět dutin (a počínající zánět močových cest, no není to nádhera? 🥰), které jsem měla brát 10 dní a dostala jsem je 7 dní před porodem – pecka! Anestezioložka (nejúžasnější a nejvyklidněnější lékařka, říkala mi kočičko) ale řekla, že to bude dobrý, takže jsem si dala poslední dávku večer před porodem a ráno jsme jeli. (TMI: Abych mohla jet do porodnice až ráno, musela jsem si nějak zařídit předporodní přípravu operačního okolí, řekněme. A to moc nejde udělat v jednom člověku, zvlášť když je ten člověk před porodem. Víc to rozvádět nebudu, jen dodám, že mám skvělýho muže 🥰)
Šíma
V porodnici jsme měli být v 8 ráno – na sedmou přišla mamka, aby byla se Šímou, než se vrátí Maty. Šíma si výslovně přál, abychom ho ráno vzbudili, aby se se mnou mohl rozloučit. Zvládnul to skvěle, chlapeček náš 🥰 Věděl, že se pár dní neuvidíme. Slíbila jsem mu, že si budeme psát a volat – telefonování se přeměnilo spíš v posílání hlasovek, které jsem pak poslouchala v noci, když miminko nemohlo spát. Na brášku se už moc těšil, dokonce mu vymyslel jméno – Ježíšek 😊 Občas mu tak říká i teď 😀 Já jsem to rozloučení nesla dost těžce, ještě nikdy nebyl Šíma na noc ode mě, natož několik nocí… Nemám úplně silnou psychiku, tak jsem v autě ještě padala do spirály Uvidím Šímu zase až po operaci, potom co mi rozřežou břicho, co když nastanou komplikace, co když to nezvládnu a už ho neuvidím… Naštěstí se mnou byl Maty, který mě ze spirály vymotal…nebo aspoň mě nenechal zamotat se ještě víc. Myšlenka na Šímu mě držela celou dobu před operací, a dokonce i během operace.
Porodnice
Do porodnice jsme dorazili asi v 8:07, což je na nás docela dobrý čas (😠) . Na příjmu jsme chvíli čekali, byl tam lehký zmatek. Ptali se nás, jestli jsme se neměli hlásit na jiném oddělení, protože na tom našem už měli plnou kapacitu – všechny maminky na plánované císařské řezy už byly přijaty. Lehká panika – nespletli jsme si den? Porovnávala jsem datum na papírku s datem na mém telefonu, na Matyho telefonu, na jejich obrazovce s datem a časem – sedělo to. Po dalším čekání vyběhla porodní asistentka s tím, že už mě měla odškrtnutou jako přijatou, protože si mě spletla s cizinkou 😶 Že moje německy vypadající příjmení bez -ová (a to mám to druhé jméno s -ová) sedělo spíš k té paní, co nemluví česky (cože, to bylo o fous, paní totiž už byla připravená k operaci).
Tak jsem šla dovnitř, převlékla se do andělíčka a sedla jsem si k monitoru. V křesle už byla paní přede mnou, takže jsem si mohla posedávat ve vzpřímené posteli. Potom přišel i Maty, tak jsme tam prostě čekali a povídali si. Dostala jsem fýzák do žíly, pak dávku antibiotik a léky proti zvracení. Potom jsem šla ještě na poslední kontrolu k lékařce, jestli se přece jen miminko neotočilo (no hádejte…neotočilo 😀), a pak už jen čekat a čekat a čekat. Původně mě měli operovat na sále tuším ve druhém patře, ale protože nestíhali plánované operace, vypomáhal i sál ve čtvrtém patře pro akutní císařské řezy – tam jsem nakonec šla i já. Na sál se šlo těsně kolem porodních boxů, takže se kluci narodili asi 20 metrů od sebe 😀
Už to bude!
Těsně před dvanáctou nastal náš čas. Maty už byl převlečený a pro mě si přijel sanitář. Odvezl mě na vozíčku na sál. Snažila jsem se moc nerozhlížet (to už jsem naučená od zubaře – hlavně se nekouknout na ten jeho pojízdný stoleček se všemi těmi dloubátky a řezátky a škrábátky 🤢), ale i tak jsem zase začala padat do spirály. Ta světla, operační stůl, tolik lidí. Měla jsem kliku a dostala jsem skvělý dámský tým – obě operatérky byly úžasné, porodní asistentka skvělá, anestezioložka perfektní…
Přelezla jsem si na operační stůl a vyhrbila jsem se, aby mi anestezioložka mohla aplikovat spinální anestezii. Já tohleto fakt nedávám, měla jsem co dělat, abych se tam nesložila. Představa toho, že mi bodá jehlu mezi obratle do páteřního kanálu nebo kam, kámo já o tom jen píšu a chce se mi blejt, takže rychle a bez přepisování (sorry). Minule jste měla epidurál, to mělo takový pomalý nástup, protože jste aktivně rodila. Vaše tělo se s tím pomalu vyrovnávalo, protože mělo na práci i něco jinýho. Teď to ale bude všechno najednou, možná se vám bude chtít zvracet, tak to se nelekejte. A odejdou vám nohy, jo? Zase, to je normální a je to správně. Ok super 😀 Anestezioložka mi celá záda pomazala dezinfekcí, pak otřela místo vpichu a já jsem co? No ucukla, že jo. A to byl jen vatový tampónek. No takže mě sanitář přidržel trochu pevněji. Anestezioložka zahlásila teď budu nepříjemná, a že byla kurva nepříjemná. Bolest v pohodě, ale ten pocit tyvole o tom se ani nedá psát, to máš pocit jak kdyby ti někdo strčil ruku pod kůži, chytil páteř a začal ji tahat ven z těla se pobliju fakt. Pak vytáhla jehlu díkybohu. No takže to budeme muset udělat ještě jednou, protože jsem se jí pohla že jo. Sanitář mě držel, já se snažila aplikovat dýchací techniku, co používám na Šímu, když se vzteká (to je ale úplná sračka, vůbec mi to nepomohlo), pak jsem myslela jenom a jenom na Šímu jak se tváří, když ke mně běží. Nádech, výdech. V klidu, dýchejte, za chvilku tady bude s vámi vaše miminko, to zvládnete. Sanitář mi upravil vlasy pod čepičku, to bylo jako od maminky. Jdeme na to, jo? Jehla-páteř-fuj-dobrý. Projel mi blesk levou nohou. Tak co, dobrý? – Dobrý, jenom mi to projelo levou nohou… – No výborně, tak to jsem se trefila! Tak teď si lehněte, ju?
A teď to už byl fičák docela. Zaplentovali mě, levá ruka rozpažená s kanylou, pravá ruka podel těla s tlakoměrem a oxymetrem. Co cítíte? – Jako by mě paní doktorka píchla tupou tužkou. – Skvělý, holky, jdeme na to! Pak mi tužkou namalovaly čáru na břicho, pak znovu, …jo tak to byl asi skalpel a už mám otevřený břicho, super. Přišel Maty, sedl si ke mně a hladil mi ruku. Instantní zlepšení všeho. Pak začalo tahání. Přesně jsem před očima viděla, co dělají (super nápad, koukat na video předem…myšleno kdykoliv v životě před operací). Nula bolesti, sto diskomfortu. Bylo mi tak na blití psychicky. Cítila jsem všechno všecičko a bylo mi z toho tak zle, že je anestezioložka na chvíli zarazila a píchla mi do kanyly nějaký mňam otupovák. Za 30 sekund už zase pokračovaly. Tahaly, šťouraly se tam, prostě hnus. Už jenom chvilinku a budete mít u sebe miminko! Ta chvilinka trvala asi 3 hodiny (ve skutečnosti to bylo od prvního řezu do tulení s miminkem jen 7 minut).
A pak tady najednou byl. Kryštof.
Zdravý a křičící a s nafialovělýma nožkama se ke mně přitulil a najednou jakoby tady byl pořád ❤️ Maty s Kryštůfkem pak šli za pediatrem a já zůstala sama na sále. Nebylo mi z těch pohybů v břiše vůbec dobře, takže jsem dostala na hlavu mokrou roušku a anestezioložka s porodní asistentkou si se mnou povídaly. Řešily jsme všechno možné, hlavně ne operaci. Pak se na chvíli vrátili kluci a my se mohli mazlit a pusinkovat a nechat se vyfotit 😊 Kryštůfkovi ale byla zima, tak šli zase pryč. Maty mi pak říkal, že byl na chvíli ve vyhřívané postýlce, aby se tam trochu dopekl. V jeden moment jsme přestaly mluvit a já zase padala do spirály. Tak povídám: „Já bych asi potřebovala malinko rozptýlit, je mi zle,“ a operatérka na to: „My bychom vám tady s kolegyní zatancovaly, ale máme tady něco rozdělanýho…“ 😀 Pak se začaly bavit všechny dohromady i se mnou, takže jsem se dozvěděla, kdo má kolik dětí a vnoučat, které děti nejvíc zlobí, a že skloubit mateřství s prací je fakt nadlidský úkol 😅
Pak přiběhla porodní asistentka s tím, že je potřeba udělat akutní sekci dvojčat, tak si mají pospíšit! Tak to budu mít fakt ošklivou jizvu… Tak jsem čekala a doufala v brzký konec. Paní doktorka vám tam vyšívá steh co se používá na plastické chirurgii, to budete mít krásnou jizvu! Tak asi jo 😀 A pak to skončilo. Strhli ze mě fólii (au?), přivezli mi postel a začali mě přendavat. Já jsem měla pomáhat, ale vůbec jsem nechápala jak – nohy mrtvý, břicho rozřezaný…tak jsem se chytila rukama za madlo a přitáhla se. Sanitář mi přehodil nohy a já se přitom málem oběsila na tlakoměru 😊 Rozmotali mě a už jsem frčela na JIP. Na chodbě jsem se ještě rozloučila s Matym a šup do výtahu.