Můj vztah k běhání je takový komplikovaný – hrozně dlouho mi trvá, než se k běhání dokopu, pak jsem hrozně nadšená a plná endorfinů, pak ale zase kdovíjak dlouho nevyběhnu. Motivací pro běhání pro mě vždycky byly závody – sem tam jsme se s mamkou a ségrou přihlásily na pětku – Olympijský běh ve Stromovce, Night run ve Hvězdě, možná ještě něco bylo 😀
Ještě před Šímovým narozením jsem zjistila, že se v rámci pražského maratonu běhá i dm rodinná míle, kde běhají třeba rodiče s kočárky nebo prarodiče s dětmi. Není nikde žádný tlak na rychlost nebo výkon (nebo na to, jestli vůbec běžíš). Říkala jsem si jednou možná, to by bylo fajn…
Tak to jednou možná nastalo teď. A nebylo to fajn, ne ne ne. BYLO TO NAPROSTO BOŽÍ! Doporučuju všem. Přihlásili jsme se na pražskou dm rodinnou míli, (která teda měla dva kilometry ehm a já málem zdechla ehm) den předem jsme si v Holešovicích vyzvedli čísla a v sobotu jsme dorazili na start spolu s naším doprovodem – babi Ájou, tetou Luci a strejdou Samíkem. Bylo úplně našvihnuto, běželi všichni – malí, velcí, staří, mladí, po svých, na odrážedlech, na koloběžkách, na vozíčcích, v kočárcích. Byla to pecka všech pecek, takže jsme se samozřejmě přihlásili rovnou na další běh v Karlových Varech 😀 Ale předbíhám.
Myslela jsem si, že tak nějak půjdem, občas popoběhnem, myslela jsem si, že moje boty na běhání a legíny jsou trochu moc, ale vůbec 😀 Jsem ráda, že jsme v cíli kromě medaile dostali i lahev s vodou (vlastně tři), protože jsem byla z toho dvoukilometrového běhu v předklonu tlačíce (sorry přechodníku, jsi na 99 % špatně) Šímu na kole, protože chce jet rychle jako pán a jeho nožičky to samy nezvládnou, úplně na sračky 😀 Ale v dobrym 😀
Šíma byl přihlášený ještě na bambini run v kategorii 2-3 roky, což je závod na 100 metrů, kde děti můžou mít doprovod (ještě že tak, protože v celém startovním poli 50 dětí byly tak 4, které by to uběhly samy až nakonec bez pláče a řevu 😀). Že poběžím se Šímou, jsem se dozvěděla asi minutu před startem. Báli jsme se, aby tam samotný Šíma mezi tolika dětmi nezačal panikařit, tak jsme se rozestavěli podél trati po 25 metrech, aby měl záchytné body – já byla na startu, na 25 m stál Maty, na 50 m Samík, na 75 m máma a v cíli čekala Luci. Jak jsme mohli běžet spolu, tak panika byla minimální, cestou jsme mávali jak splašení a najednou jsme byli v cíli. Šíma dostal čokoládovou madaili, kterou snědl vmžiku 🥰 Pak se chtěl pustit i do té kovové z rodinného běhu, ale naštěstí nedokousnul 😀
A za dva týdny jsme jeli do Karlových Varů 🥰 Míle se běžela přímo v centru města – v podstatě se oběhl hotel Thermal – zkusili jsme si na kole kočičí hlavy, asfalt, prudký kopec nahoru i dolu a dokonce i tunel 😊 Trasa perfektní, výhledy dechberoucí (uznávám, že jsem neměla dech spíš kvůli tomu běhu a 25 stupňům 😀), všechno naprosto skvělé! Asi 300 metrů před koncem Šíma slezl z kola a sundal si helmu. Že už nechce jet 😀 Tak jsem si ho hodila na ramena. Chceš….běžet…nebo…jít? V ten moment mi došlo, že jsem se neměla ptát 😀 BĚŽEEEEEET MAMINKO UTÍÍÍKEJ!! Tak jsem to hecla a těch 300 metrů jsem běžela 😀 A na cílové rovince neopakovalelná odměna – PLÁCLA JSEM SI S DANEM STACHEM! 😍😍😍 Maty celou dobu natáčel na GoPro a u toho táhnul kolo, hrdina 🥰 A jak měl plné ruce, tak si s Danem plácnout nemohl 😭
I tentokrát jsme šli se Šímou na bambini run – ten jsme nemohli vynechat, protože se Šíma explicitně těšil na čokoládovou medaili 😀 Ve Varech dostal kromě medaile i lázeňské oplatky (které jsme mu teda zabavili, stejně by celou krabici nemohl sníst 😇). Karlovarské závody jsme spojili s procházkou po kolonádě, kde byla vyznačená trasa půlmaratonu, takže jsme mohli i fandit 😊
Na jaře zbývají ještě dvě rodinné míle (České Budějovice a Olomouc), na podzim budou další dvě (Ústí nad Labem a Liberec). Uvidíme, které z nich ještě zvládneme 🥰
