Samozřejmě že pracuju. Každá moderní máma teď pracuje, že jo. Jasnačka, levou zadní. Jak tě mohlo vůbec napadnout se zeptat.
Před pár dny jsem četla na twitteru super vlákno od ženy, co má dvě děti (ehm odmítám napsat mámy dvou dětí, protože by se pravděpodobně urazila za titulování její funkcí máma – a tady to nemyslím nijak sarkasticky ani opovržlivě, i když to tak zní 😀)…a práci.
„Jsem taky matka. Dvou dětí. U prvního jsem nepracovala v šestinedělí, u druhého týden.“ Gratulujeme, a posíláme odznáček a léky na srdce, nebo já nevim 😀Nejdřív bych ráda poznamenala, že je každé dítě jiné, a třeba zrovna to naše doslova první tři měsíce probrečelo veškerý čas, kdy bylo vzhůru. A navíc spalo pouze 12 hodin denně, ne 16-20, jak se to píše v tabulkách. Šíma prostě potřeboval konstantně chovat. Nosila jsem ho každý den celý den. Když usnul, mohla jsem si sednout nebo lehnout, ale s ním v náruči. Během dne se mi podařilo asi tak jednou jedinkrát ho položit, aniž by se vzbudil. A v noci se budil úplně stejně jako ve dne. Ale v noci ho nosil Maty, abych mohla aspoň chvíli ležet sama. Pokud jsem chtěla mít přes den volné ruce, mohla jsem si dát Šímu do šátku. Na konci léta, kdy pořád bylo 35 stupňů, to byla fakt pecka.
Přeskočím do doby, kdy si spolu v jeho bdělém stavu hrajeme, a když usne, nejsem zralá na minimálně stejně dlouhý spánek, jaký má on. V té době můžu pracovat. Když spí. Nejdřív to bylo víc kratších spánků, třeba 3 po 30-45 minutách, teď, v jeho skoro 3 letech je to jeden spánek na 60-120 minut. Jeho spací čas se snažím využít na maximum, takže si vše připravím ještě před spaním, abych pak jen přišla, uvařila si kafe a mohla pracovat. Žádné domácí práce, žádná sebemenší prokrastinace. Domácí práce naopak dělám s ním, což má super vedlejší efekt – nejen že vidí, že se musí uklízet, ale sám se zapojuje a chce pomáhat. To ale trochu odbočuju. Zkrátka všechno mám připravené na jeho spánek.
Když se jo povede, zvládne přes poledne ty dvě hodiny spánku, což je tak 1:45 hodiny odvedené práce za den. Celkem málo, co? S tříletým dítětem doma. Se flákáš na tý mateřský, co?
Celý denní rozvrh mám naplánovaný tak, abych byla s prací co nejefektivnější. Ráno mám nastavený budík o hodinu a kousek dřív, než Šíma obvykle vstává, takže na 7:11. (Než mě začneš soudit, že nevstávám v 6 nebo dokonce v 5…radši klidně čti dál, pochopíš to později, zlato 😊) A teď varianty rána:
- Rychle vstát, umýt zuby a k notebooku. Pracovat do té doby, než Šíma vstane. Pak jít na zuby s ním (pokud mám štěstí, nechá si je vyčistit rychle a bez ničeho, pokud štěstí nemám, musí u toho být pohádka, musí si je nejdřív x minut čistit sám, a až potom maminka), udělat jemu i sobě snídani, převléknout ho. Když snídá, vrátit se na chvíli k notebooku. Tady je vykřičník – Šíma se musí koukat na pohádku, jinak se sám nenají a chce krmit. A i u toho nakonec tu pohádku potřebuje. Pohádka je na 20 minut, kolik asi práce stihnu udělat?
- Rychle vstát, umýt zuby, vysprchovat se, připravit snídani, možná zacvičit jógu (když je fakt požehnaný den). Pak přijde Šíma. Stejně jako u bodu 1 – zuby, převlečení, snídaně. A kolik stihnu práce za 20 minut pohádky? U obou bodů platí, že Šíma musí vstát až v 8:30, protože jinak je to nabourané a nestihnu ani to málo.
Dopoledne jsou různá. Někdy si zvládne sám hrát i ho-di-nu (!!), jindy potřebuje moji pozornost každé dvě minuty. A to opravdu nepřeháním ani na jednu stranu. Existuje záchrana, která mi umožní pracovat velkou část dopoledne. A tou je zázračný trik, který nechápu, že nedělají ostatní rodiče na rodičovské, vždyť je to tak jednoduché! A ten trik je televize 😏 Super, co? 🙂 Můžu pracovat s dítětem klidně 6 hodin denně, stačí ho posadit před televizi!
Po spaní (kolem 15 hodin) je fajn jít na procházku, na kolo nebo na hřiště (ideálně vše dohromady), takže v tenhle čas taky nemůžu moc pracovat, překvapivě. Z pobytu venku se vracíme kolem 18. až 19. hodiny – záleží, jestli jdeme sami, s babičkou, s tetou, … Po návratu domů z procházky je na řadě příprava na spaní. Koupání (se vším všudy kolem 30 minut), příprava večeře a večeře, zoubky, čtení pohádky, potom uspávání. Uspávání má na starosti zpravidla Maty, takže mně končí služba a můžu jít pracovat. Ten čas nastává většinou mezi 20. a 21. hodinou. A to jdu od jednoho k druhému, žádné prostoje a podobně.
Zatím jsem na tom časově takhle: ráno max 45 min + dopoledne max 1 hod + spaní max 1:45 hod + večer max 2 hod, pokud je horní limit práce 22 hodin – celkem 5:30 hodiny, když Šíma spí ráno dlouho (to se stane asi jednou za tři dny), dopoledne se zabaví/běží mu televize (tak ob den), v poledne spí maximum toho, co je schopný (to se stane tak jednou týdně), večer jde do postele ve 20 hodin (tak dvakrát do týdne). Nikde v tom není čas pro mě (kromě té rychlé jógy, co se povede zřídkakdy), nikde v tom není čas pro Matyho, nikde v tom není čas na vaření. Já mám půl úvazku s velmi flexibilní pracovní dobou – když můžu, pracuju víc, když to nejde, tak nepracuju. Bystrému člověku dojde, že abych naplnila svou pracovní dobu v rámci týdne, nezastavím se – potřebuju totiž 4 hodiny denně, které nemám moc kde brát. Takže beru večer. A jdu tak spát pozdě. Samozřejmě ne každý večer, naopak se snažím ty večery držet bez práce, abychom mohli být s Matoušem (= koukat na televizi, protože po celém dni se na nic jiného nezmůžeme).
Obrovskou roli v možnosti pracovat představuje moje ségra, která si občas vezme Šímu třeba na dvě hodiny. Já tak mám fakt 2 čisté hodiny na práci. Ségra studuje, může tedy hlídat tak 1x-2x v týdnu, což je až 4 hodiny týdně. Takže jeden pracovní den.
Každopádně abych se dostala k tomu, proč mě zrovna dneska napadlo napsat o tom článek na blog – dnešní ráno bylo na hony vzdáleno tomu ideálnímu pro práci na mateřské.
22. květen 2023
Šíma vstal v 6:30, přestěhoval se k nám do postele a vrtěl se. Já dělala že spím – doufala jsem, že odpadne a já vstanu, když už jsem teda vzhůru. Jenže jsem odpadla já a vzbudil mě až budík. Šíma byl tou dobou vzhůru, takže předpokládám, že byl pořád vzhůru. To se mi potvrdilo i jeho následným velmi podrážděným chováním. Rychle jsem si vyčistila zuby a šla jsem se obléct.
Mezitím vstal i Maty a Šímu převléknul, já přinesla kartáček. Šíma si musel nejdřív umýt zuby sám, tak jsem si na chvilinku sedla k notebooku, abych si připravila věci pro dnešní práci. Vyčistila jsem Šímovi zuby u pohádky, dala jsem mu rychlou snídani a mazala k notebooku.
Pohádka měla 20 minut. Po jejím skončení Šíma chtěl vypnout televizi a šel si hrát. Já se snažím otevřít excel na síti. Beze srandy se to otevíralo 5 minut, tak jsem restartovala počítač. Dalších 10 minut načítání, nešlo mi ani kopírovat soubory na síti (tohle se mi stává každý den od aktualizace na Win11). Obešla jsem to (stáhla jsem si data odjinud, musela jsem to několik minut filtrovat a promazávat tak, abych získala to, co jsem měla v tamtom excelu na síti), zamrznul mi excel bez uložení. Šíma na mě křičí, že chce krmit – snídani nestihnul sníst u pohádky, takže maminko klmit. Maminko s čim hlát? Maminko heleeeeee! Přinesl mi na stůl půlkilové činky. Že s ním půjdu cvičit. Šimi, teď ne, teď musím něco udělat. Co kdybych ti přinesla lego? Nebo chceš koleje? Začal dupat nohama, že ne, že budou činky. Činky jsou pro tebe ještě těžký…tak co to lego? Uklidnil se a lego nechtěl. Pak se sám zabavil. Pracuju. Mami, můžu? Jenom koutkem oka vidím, že si hraje s vánoční dekorací (ehm je květen), co jsme dostali od malých sestřenic. Jo, jasně, prohlídni si to. *zvuk otevírající se zavařovačky* Jejda! Všude je polystyren. Všude. Teta a holky udělaly do zavařovačky zasněženou krajinku.
Vyřešila jsem polystyrenovou kalamitu a slavnostně mi podruhé zamrzl excel. Tentokrát jsem to stihla uložit předem. Obnovila jsem excel. Šíma si hraje. Slyším tupé rány a smích. Kouknu na něj – stojí na stolečku mezi gaučem a parapetem a boxuje do zatemňovacího závěsu, který je momentálně zavázaný na uzel – ještě jsem se nedostala k tomu, že bych ho zkrátila (ze dvou závěsů a dvou záclon je tenhle poslední!). Vteřinu čekám, kdy na něj spadne garnýž, hned na to mu jdu improvizovaný boxovací pytel zabavit. Sedám si k počítači. Šíma opět šplhá k parapetu, protože slyší popeláře. Maminko! Píšťalku! Maminko chci vijů vijů papáááá! Maminko, aby mě slyšeli! Píšťalku! Regulerně to nebylo ani 30 sekund, co jsem seděla. Vysvětlila jsem mu, že píšťalku nedostane, protože pískat takhle na popeláře by nebylo slušný (a hlavně jsem nechtěla příštích 30 minut poslouchat pískání). Je smutný, ale kouká dál na popeláře – když sváží směs, tak jsou u našeho domu třeba 5 minut. Pracuju, pracuju. Maminko, vijů vijů jedou pryč! MAMINKO POĎ!!! Jdu se podívat na odjíždějící popeláře. Zvoní mi mobil. Čau, mohla bys prosím tě seběhnout dolu pro zásilku? Kurýr tam bude za minutku. Jdeme pro zásilku.
Pracuju. Maminko, zmrzku! Prosím prosím! Dostal ovocného nanuka. Dojedl zmrzku. Maminko! Ještě ty jsi neměla zmrzku! – Já ale nechci zmrzku. – Ale chceš! – Nechci, Šímo, já si dám jindy. – *přechází do usedavého pláčo-vztekání se* ALE CHCEŠ! *bum rána do ramene* – Šímo, já nechci zmrzku, prosím tě nebouchej mě. – *bum, bum, bum* Chceš! Chceš! Achjoooooooooooooo!
No takže jsem se na to vykašlala, šla jsem se s ním uklidnit, pak jsme si zadali úkoly (já musela dodělat práci, jen si napsat poznámky, kde jsem skončila, Šíma měl uklidit z koberce asi 3 hračky), udělali je a šli jsme si stavět z lega.
Mezi jednotlivými událostmi bylo fakt maximálně pět minut.
Tak schválně, co zvládnu zítra, já líná matka na mateřský 🥰