Výlet do Slivence – Jak Být Matkou

Koncem června jsme vyrazili na výlet po okolí. Sedli jsme na autobus směr Radotín a jeli serpentinami až k Maškovu mlýnu. Cestou jsme se párkrát zastavili – silnice není moc široká a museli jsme se vyhýbat odtahovkám, které z příkopů vytahovaly neúspěšné účastníky závodů do vrchu. Hned po vystoupení z autobusu se k nám přihnal pán od pořadatelů, kam že to jdeme. Když Matouš ukázal směr, který byl kolmý jak na silnici, tak na vrstevnice, a přidal slova „po červené“, viditelně si oddychl. Na rozdíl ode mě.

Zapnuli jsme aktivity na chytrých hodinkách, roztáhli Šímovi slunečník a vyrazili šplhat po skalní stěně. (Fakt to bylo docela dost do kopce a navíc lesem!) Asi po patnácti kilometrech prudkého kopce jsem se koukla na hodinky. Ušli jsme kilometr. Jeden kilometr. Někdy v té době Matoušovi došlo, že je všude spousta žíznivých klíšťat a my jsme se zapomněli postříkat repelentem. Škoda, že mu to nedošlo doma – mohli jsme se nepostříkat záměrně. Toho času jsme repelent ani nevlastnili. (Nutno dodat, že od té doby, co Matouš koupil asi tři různé repelenty, jsme ho nepoužili ani jednou.)

Konečně jsme se vynořili ze zarostlého lesa a skončil horský výšlap. Otevřela se před námi nádherná louka, na jedné straně byl ohradník a za ním stádo koz, na druhé straně jen úžasné zeleno a sem tam nějaký listnatý strom. Matouš se snažil přilákat pozornost některé z koz, aby udělal atrakci pro Šímu, tomu to ale zatím bylo jedno. Kozy i Šíma měly očividně před odpoledním šlofíkem.

Šímu pravidelné houpání Matoušovy chůze relativně rychle uspalo – nakonec prospal přestávku a procházku mezi loukou s náhodně umístěným posilovacím hřištěm a polem, jehož kraj lemovaly vlčí máky. Šíma se vzbudil, až když jsme vcházeli do Slivence. Někdy tou dobou jsem upustila nepromyšlená slova: „Jaký je to nosítko, nebolí tě záda? Můžu ho kdyžtak vzít.“ Hned jak jsem to začala říkat, věděla jsem, že pro mě situace nedopadne dobře. Ale už se s tím nedalo nic dělat. „No hrozně mě bolí záda, na, vem ho. Schválně, kolik s ním ujdeš.“ Tak jsem zvládla asi 600 metrů po rovině. Jsem ráda, že jsem nesla jen svůj malinký batůžek, ve kterém byla jen spousta vody, svačinka a hračky. A přebalování a ubrousky a další kravinky, které dohromady 15 kilo fakt nedají.

Na Slivenci jsme si našli zastávku, ze které nám jede autobus domů. Během výletu jsme průběžně kontrolovali, kdy nám autobus jede, a přizpůsobovali jsme mu trasu, abychom tam nemuseli dlouho čekat nebo aby nám neujel před nosem. Nakonec jsme čekali asi 20 minut. V čas, kdy měl přijet, ale nepřijel. Matouš začal být trochu nervózní, tak se koukal na jeho přesnou polohu. Jenže ho nenašel. Vůbec nevyjel ze své konečné. Tak jsme se rozhodli, že počkáme dalších 20 minut na autobus, který jel na opačnou stranu – na Barrandov. Potom pojedeme tramvají do centra, tam přesedneme na metro nebo vlak, který nás odveze domů. Mě na tom štvalo prodloužení cesty domů o necelou hodinu (Šíma už měl čas na kojení), Matouše to, že nás metro ani vlak nedovezou na rozdíl od autobusu přímo před dům. Priority. 😀 Už už jsme nastupovali do autobusu na Barrandov, když se na mapě zobrazila poloha našeho přímého spojení domů. Takže jsme…nenastoupili. A šli dalších 10 minut čekat na náš autobus. Pak naštěstí přijel.

Jo a jen taková malá poznámka – poprvé jsem šla s camelbakem. Já zatím vždy ucucávala z Matoušova. Nicméně člověk má pocit, že toho moc nevypije, protože musí vynaložit o trochu větší úsilí, než při pití z lahve (aspoň mně to tak přijde). Na druhou stranu není potřeba pro malé ucucnutí vytahovat lahev, při troše snahy se dá jen pootočit hlava a otevřít pusa 😀 Abych to neprodlužovala – vypila jsem litr a půl vody za dobu, co bych vypila maximálně půl litru. Camelbak v sobě z ničeho nic měl vakuum. (Jo, musela jsem jít čůrat do pole.)