Klid před bouří
Dvě hodiny po podání léků byly malým rájem na boxu. Nic mě nebolelo, byla jsem v klidu a v pohodě. Podle Matouše i trochu zhulená, ale to spíš tím vyčerpáním. Zvládla jsem napsat domů, vyfotit se, podělit se o zážitky a trochu se uklidnit. Když přišel čas na další dávku léku, nebyla jsem ještě dostatečně otevřená – asi jen na 7 cm. To byl ale oproti 2-3 cm před dvěma hodinami (po 19 hodinách kontrakcí) fakt posun. Dostala jsem do katetru další dávku léku, který během aplikace příjemně studil na zádech.
Pak jsem pospávala, chodila, povídala si s Matoušem, párkrát přišla asistentka na monitor nebo na prohlídku. Najednou jsem měla pocit, jaký lidé mívají, když snědí něco zkaženého, ale žaludek na to nepřijde. Věděla jsem, že druhá doba porodní začíná tímhle pocitem, ale ten klystýr jsem přece jenom měla před 11 hodinami…nemohlo by to spíš být…to? Matouš nakonec zavolal asistentku.
Prohlídla mě v poloze na boku. „No, tak já myslím, že není nic proti ničemu, když budete přes ten pocit trochu tlačit. Jako byste normálně byla na záchodě. Uleví vám to.“ Tak jo, no. Když to říká. Podložila mi horní nohu a sem tam kontrolovala, co se děje. Přivezla si vozík s nástroji a jen tak mimochodem si připravovala různé tampony, ručníky, ubrousky, čtverce. Na co to jako má? To mě bude najednou vyšetřovat i se zrcadlama, nebo co? Děje se něco?
„No, tak takhle to asi nepůjde…už vás bolí ta horní noha, co?“ – „No, docela jo.“ – „Tak si lehněte na záda. Takhle dobrý?“ Podložila mi obě nohy a naklopila postel pod zády tak, abych byla v polosedu. Teprve teď mi svitlo, že je to tady.
Bouře
„Tak při kontrakci vždycky co nejvíc zatlačíte, jo?“ Při kontrakci? Vždyť je necítím! Tak já to zkusím přes to tvrdý břicho…
„Tak, dobrý, ale chce to víc, jo? Pořádně se nadechněte, zavřete oči a tlačte!“
Každé další tlačení bylo horší než to předchozí.
„Lepší! Teď se nadechněte, zavřete oči a tlačte, dokud můžete. Pak se znova nadechněte a tlačte co nejvíc to jde. Pak si odpočinete a vydýcháte se, jo?“
„Jak dlouho…už…tlačim? To už…musí být…víc…než čtvrt…hodiny!“ – „To už je mnohem víc…když takhle krásně zatlačíte, tak vám povim, že má miminko tmavý vlásky! Tak chyťte si nohy pod kolenama a při tlačení si je pořádně přitáhněte k hlavě.“
„Já už…nemůžu…“ – „Ale můžete! Tlačíte nádherně! Ještě dvě kontrakce a miminko je venku, slibuju! Pořádně se naštvěte! Už se s tím trápíte tak dlouho, ukažte mi, jak jste naštvaná!“
Její povzbuzování mi pomáhalo. Při každém zatlačení jsem cítila, že tlačím ještě víc, než předtím, a že už to víc nepůjde. Vždy to ale šlo.
Najednou se na boxu začaly objevovat sestřičky a asistentky. Pokaždé, když jsem otevřela oči, zjevila se další postava. Mezi nimi byla i porodní asistentka, která mi mezi tlačením hladila břicho a opakovala, že jsem skvělá, a že miminko už brzo přijde. Během tlačení mi pomáhala tlakem na břicho, jako by ze mě chtěla Šímu vymáčknout.
„Tak uděláme nástřih, jo?“ Nástřih neeeeeee!
„Jo…tak jo…“ Neměla jsem ho cítit. Řekněme, že nebolel jen mě. Matouš si pak stěžoval na zvonění v uchu.
„Tak a teď naposledy, pořádně se do toho opřete. Už jen jednou a bude tu, jo?“
Výbuch.
Jsem mrtvá?
Břicho prázdný. Orgány snad pořád vevnitř. Všude krev.
Někdo mluví. Něco mi přistálo na nahém hrudníku. Ještě před chvílí jsem měla košili.
„Je to chlapeček! Jak se bude jmenovat?“
Šimon.