Příjem do porodnice
Cestu do porodnice mám v mlze. Pamatuju si jen to, že byly úplně prázdné silnice a pomalu se rozednívalo. A taky přejezd (nebo spíš přelet) tramvajových kolejí za probíhající kontrakce. To byl super zážitek.
Na příjmu se mě sestra ptala, jak často mám kontrakce. „Jednou za pět minut, ale už to párkrát byly i čtyři minuty.“ – „Tak pět nebo čtyři?“ – „Asi něco mezi tím. Tak čtyři a půl průměrně?“ – „To se mě ptáte?“ – „Ne…“ – „Jestli to není pravidelný, tak jsou to jenom poslíčci.“ – „Já byla několikrát ve sprše a nerozehnala jsem to.“ – „Tak jste tam asi nebyla dost dlouho.“ – „Byla jsem tam skoro hodinu. Kontrakce mám už od sedmi večer.“ Tou dobou to bylo skoro 12 hodin.
Už jsem začínala být zoufalá. Nakonec rozhodila rukama: „No já bych vás poslala domů no, ale jestli na tom trváte, tak já vás teda dám na monitor a uvidíme. Paní doktorka přijde za dvacet minut.“
„Tak vy domů rozhodně nepůjdete, vždyť rodíte!“ Doktorka měla na můj stav očividně jiný pohled, než sestra. Doprovodila mě na porodní box a já zavolala Matoušovi, že už může přijít.
Na boxu se mi představila porodní asistentka, jejíž jméno jsem zvládla okamžitě zapomenout. Já jsem se jí ze zvyku představila svým dívčím jménem, ale to jí asi moc netrápilo – během mého pobytu na boxu mě pokaždé oslovila příjmením správným.
Při čekání na Matouše mi přišla SMS od jeho maminky „Držíme palečky!“. Tak Matouš už to stihnul říct mámě. Já chtěla počkat co nejdéle, aby mi nechodily právě takové zprávy. Fakt, že na mě každý v rodině myslí a drží mi palce a posílá mi lásku a sílu, mě paradoxně spíš nervuje, než pomáhá. Své rodině, se kterou sdílím všechno, jsem to řekla „až“ ve tři hodiny odpoledne, když jsem měla píchnutý epidurál. Ale to předbíhám.
Necelou minutu poté, co přišel Matouš, přišla i asistentka se slovy: „Tak paní E., uděláme klystýr!“
Já teda počítala s tím, že mě Matouš uvidí v hodně nepříjemných situacích, bude po mně utírat loužičky plodové vody, bude muset snášet můj řev a po porodu uvidí všude moji krev, ale klystýr? A hned takhle ze začátku? „Matoušku, prosím tě, stoupni si támhle k oknu a nekoukej se na mě, jo?“ – „Vždyť to je v pohodě, to je normální, buď v klidu.“ Myslela jsem si, že aplikace klystýru bude ta nepříjemná část. V koupelně jsem byla asi deset minut, soustředila jsem se na svůj jediný úkol. Když vtom jsem slyšela velice zřetelně, jak Matouš kýchnul. Ztratila jsem veškeré naděje, že je stěna mezi pokojem a koupelnou zvukotěsná.
Nekonečno
Potom to bylo asi pět nekonečných hodin pořád toho samého – nesnesitelná kontrakce, prodýchávání, „jsi úžasná, jde ti to skvěle“, „no, o čem jsme se to bavili? nepustíme si rádio?“. Variovali jsme akorát polohu – ve sprše, na míči, v posteli, ve stoje. Jednou za dvacet minut přišla asistentka, jestli je všechno ok. Občas mě prohlídla, nebo mi natočila monitor. Když v poledne viděla, že už jsou kontrakce na mě trochu moc, zeptala se, jestli chci něco na bolest. „Nééé, to je dobrý, já to zvládnu.“ – „Aspoň byste si odpočinula a nabrala trochu síly.“ – „Zatím dobrý…“ – „Řekněte si kdyžtak, jo?“ – „Jasně…“ Jen za ní zapadly dveře: „Proč jsem neřekla jo? Já už to nezvládám, to je strašná bolest, nechceš to udělat za mě?“ – „Co, říct ti o léky?“ – „Ne, porodit!“
Příště už jsem si o léky řekla. „Takže epidurál?“ Hlavou mi proběhl informovaný souhlas i s nákresy toho, jak se epidurál provádí. Musím se pořádně vyhrbit a nabídnout svou páteř dlouhé jehle, která mi chce proniknout až mezi obratle. Chvíli váhám. Chce se mi blejt. Kontrakce. Asistentka čeká na odpověď. „Jo, tak epidurál.“ – „Tak jo, já řeknu paní doktorce, ona vám to píchne.“
Po hodině doktorka pořád nikde. Kde je? „Paní doktorka se zasekla u jiné pacientky, hned tu bude!“
Přišla asi za půl hodiny. „Tak, dobrý den paní E., vy si přejete epidurál?“ Zvládám jenom kývnout hlavou. „Dobře, tak si nasaďte čepičku…tatínku, pomožte mamince nasadit čepičku.“ Ani čepici už si nenasadím. „Posaďte se mi tady na kraj postele a sundejte si košili…tatínku, můžu vás zase poprosit? Díky. Teď si běžte na kafe, my vám ji tu pohlídáme! Tak za dvacet minut se ale vraťte, jo? Ne, že se nám tam zakecáte!“ DVACET MINUT?
Hodila mi přes záda plachtu s otvorem, prohmatala páteř se slovy „teď budu nepříjemná“ – jasně, v pohodě…audoprdelepročmidrtíobratle?? Vydezinfikovala mi snad celá záda a připravila si umrtvení kůže.
„Teď se pořádně vyhrbte a řekněte mi po kontrakci.“ Kontrakce musela trvat celou minutu. Zajela mi jehlou někam kdovíkam, měla jsem pocit, že musela zajet až do břicha.
„Tak, to bylo umrtvení. Po další kontrakci zavedu katetr, jo? Tak mi zase řekněte.“ Paráda, jestli jsem se ještě nepočůrala, tak to přijde teď.
„Kontrakce už skončila.“ Čekám. Modlím se. Myslím na naši první pusu, na žádost o ruku, na obrázky z ultrazvuku. Kontroluju, jestli mám jazyk v bezpečí, abych se do něj nezakousla. Tak co bude?
„A je to!“ To bylo ono?
„Teď hodinu jen ležte a dávejte pozor, jestli cítíte nohy.“ Cože, nohy?
„O kontrakcích byste měla vědět, ale neměly by bolet. Zkuste se trochu vyspat. Za dvě hodiny vám přijdu dát novou dávku, pokud do té doby neporodíte, mějte se!“ Vyspat se, jo? To určitě…
Byl to zázrak. Žádná bolest. Kontrakce jsem poznala jen podle toho, že jsem měla břicho jak kámen.
Matouš se mě snažil před porodnicí rozesmát, abych se tolik nebála. 
Po 19 hodinách konečně chvíli bez kontrakcí. 
Tuhle fotku jsem chtěla vidět radši až po porodu.
Pokračování: Šímův porod byl fakt porod: 3